Ústí nad Orlicí je městem v kraji Podorlicka. Leží v půvabném údolí na soutoku řek Tiché Orlice a Třebovky v nadmořské výšce 350 m, 150 km východně od Prahy. Silnicí I. třídy je město dopravně napojeno na hlavní silniční síť mezi Čechami a Morovou a leží na páteřním železničním koridoru Praha – Olomouc a Brno, což mu skýtá výhodnou dopravní dostupnost a obslužnost. Město má tak vítanou výhodu jak pro rozvoj průmyslu a služeb, tak pro zaměstnanost svých obyvatel
Dnes zde žije přibližně 15 000 obyvatel.
Počátky jeho historie sahají do druhé poloviny 13. století. Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a tkalcovství, které zde převládlo. Z tkalcovského města se v průběhu let stalo důležité místo na mapě textilního průmyslu. Dnes zde působí více středních výrobních podniků jak českých, tak se zahraniční účastí.
Ústí nad Orlicí je městem kultury i sportu. Mezi významné akce patří mezinárodní soutěže a závody jako například Kocianova houslová soutěž, Heranova violoncellová soutěž, závody do vrchu Ústecká 21, lyžařské soutěže žactva Skiinterkritérium nebo Závody minikár.
Je také místem konání festivalů divadelních, filmových či tanečních. Setkávají se zde mladí recitátoři i studentské divadelní soubory. Tradičně se obyvatelé města napříč generacemi setkávají na městské slavnosti Město v pohybu, kdy celý týden již tradičně patří oslavě sportu a bohatému kulturnímu programu. Ústí nad Orlicí je okresní město, kde nechybí školky, školy základní i střední a síť veřejných institucí. Na dobré úrovni jsou zde poskytovány také sociální služby na více stupních.
Život ve městě
Ve městě včetně jeho okrajových částí je 8 mateřských škol, 4 základní školy, základní umělecká škola, dům dětí a mládeže a speciální základní škola. Středoškoláci mohou navštěvovat 3 střední školy a gymnázium. Pro seniory jsou ve městě zřízeny Domov důchodců a Centrum sociální péče. Kulturní život ve městě zastřešuje příspěvková organizace města Klubcentrum. Na regionální úrovni funguje městská knihovna a své místo v kulturním životě má městské muzeum.
Do občanské vybavenosti patří dostupná základní lékařská péče, kterou velmi dobře doplňuje svými službami místní nemocnice. Pracovní příležitosti najdou občané města v místních středně velkých firmách, podnicích se zahraniční účastí nebo ve službách a státních institucích, které zde sídlí nebo mají své pobočky.
Kulturní dění
Město je neodmyslitelně spjato s mnoha tradicemi, především malováním a stavěním betlémů, hudebním odkazem Mistra Jaroslava Kociana nebo Cecilské hudební jednoty. Významnými památkami jsou funkcionalistická budova Roškotova divadla (národní kulturní památka), secesní Hernychova vila nebo barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, v jehož sousedství vznikl park s netradiční meditační kaplí sv. Jana Pavla II. Vytváří tak klidný prostor k meditaci nebo odpočinku a stal se oázou klidu v rušném centru města.
Aktivní odpočinek
Město Ústí nad Orlicí, centrum cykloturistiky v regionu, nabízí svým návštěvníkům bohaté rekreační aktivity na kole nebo při pěších výletech po okolí. Cesty návštěvníků tak mohou vést k rozhlednám, ke zříceninám hradů nebo šlechtickým sídlům. Unikátní cyklostezky jsou vhodné nejen pro cyklistiku, ale také pro in-line bruslení. Děti mohou projít interaktivní naučnou stezku ve Wolkerově údolí nebo vyzkoušet různé herní prvky na několika dětských hřištích. Zázemí pro vodáky a „tarzany“ najdou milovníci adrenalinu v areálu aktivní turistiky Cakle u řeky Tichá Orlice. Tu je možné sjet na zde zapůjčené kanoi. Svoji odvahu a sílu si lze ověřit při výstupu na lezeckou stěnu s via ferratou.
Zaslouženou relaxaci nejen po sportovních aktivitách nabízí krytý bazén se slanou vodou, příjemnými lázněmi a saunou nebo moderní aquapark, který je součástí rozsáhlého sportovního areálu s tenisovými a volejbalovými kurty, fotbalovým a atletickým stadionem nebo minigolfem.
Akce ve městě
Město žije kulturou a sportem. Na jaře zní v kostele tóny klasické hudby festivalu Kocianovo Ústí a v říjnu chrámová hudba v rámci Festivalu duchovní hudby sv. Cecílie. V květnu se město stává centrem mezinárodní Kocianovy houslové soutěže a v červnu dějištěm týdenní městské slavnosti Město v pohybu. Pořádají se zde filmové či divadelní festivaly, recitační a taneční soutěže s regionální i republikovou účastí. K vyhledávaným akcím patří také Ústecká staročeská pouť a Ústecký advent.
Tradičně se ve městě konají mezinárodní automobilové závody do vrchu Ústecká 21, basketbalový či šachový memoriál, závody v karate nebo republikový atletický mítink.
Město Ústí nad Orlicí se rozkládá v podhůří Orlických hor při soutoku řek Tiché Orlice a Třebovky. Zde, poblíž vlévání jednoho toku do druhého, vznikla na přelomu 12. a 13. století nevelká osada – podle polohy nazývaná Oustí.
Vlastní počátky města Ústí nad Orlicí jsou spjaty s vrcholnou kolonizací ve 2. pol. 13. stol., kdy ji z pověření panovníků Václava I. a Přemysla Otakara II. prováděli páni z Drnholce. Nové sídliště bylo založeno na ostrohu nad původní osadou, což do dnešních dnů připomíná téměř pravidelné čtvercové náměstí a uspořádání městského centra. Poddanské městečko bylo pojmenováno po jednom z kolonizátorů, Vilémovi z Drnholce – německy Wilhelmswerd (Vilémův ostroh).
Jeho další vývoj byl úzce spjat s nově vzniklým panstvím, jehož správním střediskem byl nedaleký hrad Lanšperk. Po dokončení kolonizace zdejšího kraje bylo panství navráceno zpět královské koruně. První písemná zmínka o Ústí nad Orlicí pochází z roku 1285, kdy král Václav II. postoupil panství svému otčímu Závišovi z Falkenštejna. Avšak po Závišově popravě daroval panovník v roce 1292 západní část lanšperského panství (okolí Ústí nad Orlicí a České Třebové) nově založenému cisterciáckému klášteru na Zbraslavi u Prahy. Z důvodu velké vzdálenosti, obtížné správě a častého napadání Lanšperska okolními loupeživými pány jej klášter v roce 1358 prodal nedalekému biskupství v Litomyšli. Během staletí panství změnilo několikrát majitele. Bylo to převážně z důvodů prodeje, sňatkové politiky nebo přesunem správního centra. Mezi majiteli se objevují Kostkové z Postupic, Pernštejnové, Bohdanečtí z Hodkova nebo Lichtenštejnové. Jednotliví panovníci udělili městu postupně různá privilegia, která přispěla k jeho rozvoji. Podpořeno bylo vaření piva (1499), rozvoj cechovní výroby, především plátenictví a soukenictví. Město zachvátily dva velké požáry (1498, 1705), jež zničily jak cenné historické listiny, tak původní dřevěnou zástavbu, kterou od 18. stol. nahradila zástavba zděná včetně nové radnice a měšťanských domů s podloubím. V letech 1851–1869 ve městě sídlil okresní úřad, který však byl zrušen a Ústí připadlo pod Okresní úřad v Lanškrouně.
V poslední čtvrtině 18. stol. byl veden spor mezi ústeckými měšťany a lanškrounskou vrchností o správu města. Ústí nad Orlicí bylo v roce 1795 ustanoveno municipálním ochranným městem, čímž měšťané získali větší samostatnost.
Velikou změnu v životě města přinesla mnichovská dohoda z konce září 1938, kdy bylo vnitrozemské Ústí ze dne na den obklopeno ze tří stran (kromě západu) novou hranicí. Následný poválečný politický a správní vývoj změnil zcela životní tep města.
Ústí nad Orlicí opět získalo statut okresního města v roce 1960 a ukončen byl zánikem okresních úřadů v roce 2003.
Město se nacházelo v nepříliš úrodné zemědělské oblasti, proto se zde rozvíjela především řemeslná výroba, hlavně domácí tkalcovství. Zásadní změnu přinesla výstavba železniční tratě Olomouc–Praha v letech 1843–45 a v roce 1874 byla dokončena trať do Kladska. Do města začala postupně pronikat tovární výroba, v níž začalo převládat bavlnářství. Právě železnice napomohla tomu, že se po zániku tradiční cechovní výroby začal ve městě rozvíjet textilní průmysl do té míry, že na počátku 20. stol. získalo Ústí nad Orlicí přízvisko „východočeský Manchester”. K tradičnímu textilnictví, které však od 90. Let 20. stol. zcela z města zmizelo, tehdy přibylo textilní strojírenství a výzkum.
Díky hospodářskému vzestupu města se od sklonku 19. stol. rozvíjí kulturní a spolkový život. I když jeho kořeny lze spatřovat již ve středověkém Literátském bratrstvu při místním kostele nebo v založení Cecilské hudební jednoty v roce 1803.
Vedle bohatého hudebního života nelze opomenout tradici ústeckých malovaných betlémů a činnost místních spolků. Dnes čítá město (s připojenými obcemi v okolí) necelých 15 tisíc obyvatel a je obcí s rozšířenou působností pro okolní region.
Jedna z nejznámějších ousteckých pověstí vypráví o hejtmanovi lanškrounského panství KRIŠTOFU KAŠPAROVI de SUENNE, který své ústecké poddané nemilosrdně trápil a utiskoval. Proto si z jeho jména vytvořili pošklebek, kterým mu říkali – DEŠVENDA. Neustále se jim mstil za každou maličkost a vyhrožoval jim, že i po své smrti k nim bude chodit na visity. V poslední vůli si vymínil, aby Ústečtí přenesli rakev z Lanškrouna do Ústí. rakev byla ovšem neobvykle těžká a celou cestu byl slyšet Dešvendův smích. Kohosi napadlo rakev otevřít a mrtvému utnout hlavu. To pomohlo. Přeběhlo ale pár dnů a bezhlavý Dešvenda se začal zjevovat tak, jak předpověděl. Nejčastěji se vyskytoval na ulici TŘEBOVSKÉ. Vždy před svými nočními toulkami odkládal plášť vedle zvonice, toho využil místní STATEČNÝ KANTOR a plášť mu ukradl. Dešvenda ho pronásledoval až na zvonici, kde kantor v smrtelné úzkosti zazvonil a pomstychtivý Dešvenda se rozpadl v prach.
Z ulice TŘEBOVSKÁ nás naše putování zavede ke Křížové cestě, která začíná v ulici J. Štyrsy. Místní tkadlec Augustin Andres se jedné noci vzbudil a domnívaje se, že už bude ráno, se vydal s plátnem na cestu do Litomyšle. My tuto cestu dnes známe hlavně díky kapličkám oné křížové cesty, ale tenkrát roku 1753 zde žádné kapličky nestály. Najednou začala odbíjet půlnoc, a protože si tkadlec uvědomil, jak BRZO RÁNO je, lehl si a usnul. Měl sen, že na této cestě je rozeseto 14 kapliček zastavení, ke kterým se blíží procesí. Když došlo k němu zjevila se mu krásná paní, která mu přislíbila pomoc, pokud nechá postavit KŘÍŽOVOU CESTU. Andres se šel poradit s panem děkanem, který mu náročnou stavbu rozmlouval. Andres byl však zarputilý a nechal uspořádat sbírku a díky mnoha dobrodincům se začalo stavět. Milodary ale nestačily. Tkadlecovi se opět zjevila Panenka Maria, která mu sdělila, že potká člověka, který mu potřebný obnos věnuje. To se splnilo, Andres sice potkal nejlakotnějšího občana města, ale díky němu byla Křížová cesta dokončena. V dnešní době již neobdivujeme tuto křížovou cestu, ale pozdější cestu z let 1852–1853. Přesto jedno zastavení ze starší cesty zůstalo. Najdeme ho až na úplném konci u Božího hrobu.
Snad každé město má svou pověst o pokladech, které zde zanechali naši předci. I v Ústí takovou pověst známe. Jeden z pokladů byl nalezen na Velký pátek r. 1891 při kopání v Korábově zahradě. Nalezen byl hrneček a v něm stříbrné groše. Na nich letopočet 1306. Další poklad nalezli roku 1928 dělníky, kteří kopali v Rychnovské ulici. Našli zde jedenáct stříbrných pražských grošů krále Jana Lucemburského.
Dalším zastavením bude kostel Nanebevzetí Panny Marie, kde vás po pravé straně od oltáře upoutá obraz Panny Marie Ústecké. Tato známá pověst stojí za připomenutí neb značí vítězství oušťáků nad uherskými vojsky. Po bitvě na Bílé Hoře Uhři prchali zpět do své domoviny a po cestě drancovali vše, co jim přišlo do cesty. Jeden takový oddíl zabrousil i do Ústí. Občané se nahrnuli do bývalého kostela a zabarikádovali se. Modlili se k obrazu Panny Marie, zatímco Uhři bušili a stříleli do oken i do dveří. Čtyři kulky prostřelily onen obraz, ale člověka žádného. Jaké štěstí. Uhrům se zjevila Panna Marie, vylekali se a dali se na útěk.
Až budete odcházet z kostela, zajděte si do přilehlého parku, který dříve sloužil jako hřbitov. Zde byl pohřben tesař, který při stavbě Andresova domu na náměstí (dnes drogerie) nešťastně spadl a vypadal, že je mrtev. Pohřbili ho do dřevěné bedny. Zanedlouho hrobníci kopali nový hrob a omylem se bedna s tesařem provalila. Podívali se do ní a vyděsili se. Nebožtík neležel na znak, ale obráceně, nohy měl skrčené a prsty měl všecky pohryzané. Pohřbili tedy živého.
