Citát z Talmudu
„Člověk je zapomenut tehdy, jeli zapomenuto jeho jméno“
se stal inspirací pro vznik Stolpersteinů, kamenů, o které je třeba klopýtnout, zavadit pohledem. Za každým kamenem se skrývá životní příběh, jenž nás vybízí, abychom se u něj na chvíli zastavili a vzpomněli na oběti. To je to nejmenší, co pro jejich památku můžeme udělat.
Během 2. světové války se Židé stali obětmi šoa, systematického vyvražďování organizovaného nacisty. Jejich památku v ulicích měst po celé Evropě připomínají tzv. Stolpersteine, neboli Kameny zmizelých. Jedná se o čtverhranné betonové kostky, opatřené mosaznou destičkou, v níž je vyryto jméno oběti, datum narození, transportu a úmrtí. Kameny se obvykle pokládají před poslední bydliště oběti.
Autorem původního projektu Stolpersteine (kamenů zmizelých) je známý německý sochař Günter Demnig. V roce 1992 umístil první kameny v ulicích Kolína nad Rýnem a dalších německých městech. Nápad na uvedení projektu v České republice vzešel z prostředí České unie židovské mládeže. První kameny byly umístěny v Praze v roce 2008.
V Ústí nad Orlicí byly první kameny zmizelých odhaleny 2. prosince 2024. Mosazné kameny vložené do dlažby ulic jsou věnovány památce orlickoústeckých Židů zavražděných během druhé světové války. Většina z nich byla z Ústí nad Orlicí odvezena brzy ráno 2. prosince 1942 vlakem do Pardubic, odkud byli 5. prosince odvlečeni transportem Cf do terezínského ghetta a dál na východ, někteří až do koncentračního tábora v Osvětimi.
Kameny zmizelých budou v Ústí nad Orlicí postupně doplňovány. Zde je naleznete v interaktivní mapě města.
Rudolf Freund | * 7._10._1884 v Ústí nad Orlicí – † 1944 v Osvětimi
Marta Freundová, roz. Freundová | * 26.4.1891 v Bohdanči – † 1944 v Osvětimi
Rudolf Freund se narodil jako páté, nejmladší dítě Leopoldu a Marii Freundovým. Jeho staršími sourozenci byli Josef, Karel, Antonie a Berta. 18. srpna 1912 se oženil s Martou Freundovou, s níž vychoval dvě dcery, Hanu a Marii. Byl ve fotbalovém týmu Sportovního klubu Ústí nad Orlicí.
Roku 1921 zahájil výrobu cídící bavlny, kterou v_ následujících letech úspěšně rozšiřoval. Po Mnichovské dohodě, vzniku Protektorátu Čechy a Morava a přijetí protižidovských zákonu se v roce 1939 na Freundovu továrnu vztahovalo nařízení o arizaci majetku. Firmu Freund získal Adolf Baar. V roce 1949 byl podnik včleněn do národního podniku UTEX a roku 1950 připojen k n. p. Sběrné suroviny, který se stal monopolním výrobcem cídící bavlny, jejíž výroba se zde udržela až do roku 1963.
Rudolf se svou ženou Martou nastoupili 5. prosince 1942 do transportu Cf z Pardubic do Terezína. Z terezínského ghetta odjeli 6. září 1943 do Osvětimi.
Jejich prvorozená dcera Marie, narozená 24. července 1914, známá také jako Manka, byla aktivní členkou ochotnického divadelního souboru Vicena a také pravidelně chodila cvičit do Sokola. Ještě před začátkem 2. světové války se provdala za spisovatele Zdenka Pluhaře a odstěhovala do Brna. Jejich manželství však nemělo dlouhého trvání. Přesně rok před svými rodiči byla 5. prosince 1941 transportem poslána do Terezína. V květnu 1942 odjela z Terezína do polského Lublinu, kde ve vyhlazovacím tábore Majdanek nejspíš ještě téhož roku zemřela.
Mladší dcera Hana, narozená 29. ledna 1918, se v Praze učila v reklamním ateliéru grafika Viléma Rottera. Ani Hana neunikla pobytu v Terezíně, do transportu z Prahy nastoupila 11. září 1943. Sestru ani rodiče už zde nepotkala. Ti Terezín opustili o pouhých pět dnů dřív, když byli 6. září 1943 posláni do Osvětimi. Ztrátu sestry a rodičů nesla Hana velmi těžce. V Terezíne se dočkala konce války a osvobození. Po válce se provdala a s manželem se vrátila zpět do Ústí nad Orlicí. Společně usilovali o obnovu Freundovy firmy, ale po jejím znárodnění v roce 1949 emigrovali do Brazílie, kde Hana žila až do roku 1992.
Jména manželů Rudolfa a Marty Freundových a jejich dcery Marie jsou uvedena na pamětní desce Obětem druhé světové války na Památníku odboje v Ústí nad Orlicí a také na hrobu rodinných příbuzných na městském hřbitově. Marii rovněž připomíná i sokolská pamětní deska za oběti 2. světové války.
Umístění kamenů: uIice Mistra Jaroslava Kociana (u sochy sv. Floriána)
Rudolf Pick | * 20.12.1886 v Ústí nad Orlicí – † 1943 v Osvětimi
Františka Picková, roz. Fantlová | * 9.7.1893 v Českých Budějovicích – † 1943 v Osvětimi
Rudolf se narodil jako druhé dítě rodičům Juliu Pickovi a Bertě Pickové. S manželkou Františkou vychovával dvě děti, Alici a Alfreda. Rudolfův otec Julius v roce 1881 zakoupil dům č.p. 214 s koželužskou provozovnou. V zařízeném domě pokračoval dál v koželužském řemesle a svůj podnik výrazně rozšířil zakoupením sousedního domu č.p. 215, kde vystavěl velkou koželužskou provozovnu na parní pohon a skladiště. Během 30. let vedení firmy převzal Rudolf. Do rodinného podniku výrazným způsobem zasáhla Mnichovská dohoda a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Po přijetí protižidovských zákonu se na Pickovu továrnu vztahovalo nařízení o arizaci majetku. Rudolf se svou rodinou byl 5. prosince 1942 transportem Cf z Pardubic poslán do Terezína a odtud pak 23. ledna 1943 do Osvětimi, kde během roku 1943 zahynul.
Alfred Pick | * 3.8.1919 v Ústí nad Orlicí – † 1943 v Osvětimi
Přišel na svět jako druhé dítě rodičů Rudolfa Picka a Františky Pickové. Jeho starší sestra Alice zemřela ještě před válkou roku 1937. V letech 1936–1938 absolvoval Odbornou školu koželužskou v Hradci Králové, kterou zakončil dne 26. června 1938 mistrovskou zkouškou. Zaměstnán byl jako koželuh pro činění tříslem i chromem v koželužně Julia Picka v Ústí nad Orlicí. S rodinou byl 5. prosince 1942 transportem Cf z Pardubic poslán do Terezína a odtud pak 23. ledna 1943 do Osvětimi, kde během roku 1943 zahynul. Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce Obětem druhé světové války na Památníku odboje v Ústí nad Orlicí.
Amálie Picková, roz. Jeitelesová | * 25.12.1863 v Praze – † 31.5.1943 v Terezíne
Pocházela z velmi početné rodiny Jeitelesových v Praze, kde prožila své dětství spolu se svými osmi sourozenci. 26. prosince 1895 se provdala za Friedricha F. B. Mendela, ale její muž po deseti letech manželství zemřel. O několik let později se znovu vdala za Julia Picka z Ústí nad Orlicí. 5. prosince 1942 byla transportem Cf z Pardubic poslána do Terezína, kde 31. května 1943 zahynula. Jméno Amálie Pickové je uvedeno na pamětní desce Obětem druhé světové války na Památníku odboje v Ústí nad Orlicí.
Umístění kamenů: uIice T. G. Masaryka
* 28.3.1893 v Litomyšli – † 7.3.1943 v Osvětimi
Narodil se jako nejstarší syn litomyšlského obchodníka Eduarda Sgalla a jeho ženy Bedřišky. Vystudoval práva na univerzitě ve Vídni a v Praze. Během první světové války sloužil jako poručík rakouské armády na italské frontě. V srpnu 1925 se oženil s Růženou, roz. Hüblovou z Ústí nad Orlicí. Po krátkém působení v Českých Budějovicích, kde pracoval jako koncipient, si v Ústí nad Orlicí otevřel vlastní advokátní kancelář. Ve volném čase se věnoval studiu cizích jazyku, překladům z_ němčiny a bibliofilské činnosti, při níž spolupracoval s litomyšlským sběratelem a bibliofilem Josefem Portmanem. Aktivně působil ve výboru Družstva pro postavení divadla. S manželkou Růženou, synem Petrem a dcerou Irenou, žil v bytě ve druhém patře budovy v ulici Komenského č.p. 156.
Z lukrativní adresy se museli Sgallovi po příchodu Němců do města v roce 1939 vystěhovat. Azyl nalezli v bytě u sestry Růženy, Anny Weissové, v Karlově ulici v č.p. 472. Od 15. března 1939 nesměl, podobně jako ostatní příslušníci židovské obce, vykonávat svoji profesi. Krátce zastával úřednickou pozici na pile svého tchána Jana Hübla. Později našel zaměstnání u zahradníka J. Neuwirtha, který poskytoval práci skupině ústeckých Židů. Nakonec byl povolán jako ostatní Židé k ponižujícím činnostem, např. k zametání ulic.
Oskarova manželka Růžena nebyla Židovka, žili tak ve smíšeném manželství, a díky tomu se v roce 1942 Oskar vyhnul prosincovému transportu. Pro své protinacistické názory byl však na základě udání zatčen a 23. ledna 1943 předvolán na gestapo do Pardubic, kde byl držen jako politický vězeň do 6. února 1943. Následně byl převezen do Terezína a po týdnu do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 7. března 1943 zahynul.
Jejich děti byly jako míšenci prvního stupně podle Norimberských zákonů vyloučeny z gymnázia v České Třebové. Syn Petr byl od 16.října 1944 internován v pracovním táboře v Postoloprtech. Po válce dokončil gymnázium a vystudoval lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zemřel v roce 2019. Dcera Irena zůstala v domácnosti u babičky Hüblové jako pomocnice. Po válce dokončila gymnázium v Náchodě, později vystudovala medicínu v Hradci Králové. Zemřela v roce 2020.
17. listopadu 1945 udělil prezident in memoriam JUDr. Oskaru Sgallovi Československý válečný kříž 1939. Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce Obětem druhé světové války na Památníku odboje v Ústí nad Orlicí.
Umístění kamenů: uIice Komenského 156