Citát z Talmudu
„Člověk je zapomenut tehdy, jeli zapomenuto jeho jméno“
se stal inspirací pro vznik Stolpersteinů, kamenů, o které je třeba klopýtnout, zavadit pohledem. Za každým kamenem se skrývá životní příběh, jenž nás vybízí, abychom se u něj na chvíli zastavili a vzpomněli na oběti. To je to nejmenší, co pro jejich památku můžeme udělat.
Během 2. světové války se Židé stali obětmi šoa, systematického vyvražďování organizovaného nacisty. Jejich památku v ulicích měst po celé Evropě připomínají tzv. Stolpersteine, neboli Kameny zmizelých. Jedná se o čtverhranné betonové kostky, opatřené mosaznou destičkou, v níž je vyryto jméno oběti, datum narození, transportu a úmrtí. Kameny se obvykle pokládají před poslední bydliště oběti.
Autorem původního projektu Stolpersteine (kamenů zmizelých) je známý německý sochař Günter Demnig. V roce 1992 umístil první kameny v ulicích Kolína nad Rýnem a dalších německých městech. Nápad na uvedení projektu v České republice vzešel z prostředí České unie židovské mládeže. První kameny byly umístěny v Praze v roce 2008.
V Ústí nad Orlicí byly první kameny zmizelých odhaleny 2. prosince 2024. Mosazné kameny vložené do dlažby ulic jsou věnovány památce orlickoústeckých Židů zavražděných během druhé světové války. Většina z nich byla z Ústí nad Orlicí odvezena brzy ráno 2. prosince 1942 vlakem do Pardubic, odkud byli 5. prosince odvlečeni transportem Cf do terezínského ghetta a dál na východ, někteří až do koncentračního tábora v Osvětimi.
Kameny zmizelých budou v Ústí nad Orlicí postupně doplňovány.
Rudolf Freund se narodil jako páté, nejmladší dítě Leopoldu a Marii Freundovým. Jeho staršími sourozenci byli Josef, Karel, Antonie a Berta. 18. srpna 1912 se oženil s Martou Freundovou, s níž vychoval dvě dcery, Hanu a Marii. Byl ve fotbalovém týmu Sportovního klubu Ústí nad Orlicí. Roku
1921 zahájil výrobu cídící bavlny, kterou v_ následujících letech úspěšně rozšiřoval. Po Mnichovské dohodě, vzniku Protektorátu Čechy a Morava a přijetí protižidovských zákonu se v roce 1939 na Freundovu továrnu vztahovalo nařízení o arizaci majetku. Firmu Freund získal Adolf Baar. V roce 1949 byl podnik včleněn do národního podniku UTEX a roku 1950 připojen k n. p. Sběrné suroviny, který se stal monopolním výrobcem cídící bavlny, jejíž výroba se zde udržela až do roku 1963.
Rudolf se svou ženou Martou nastoupili 5. prosince 1942 do transportu Cf z Pardubic do Terezína. Z terezínského ghetta odjeli 6. září 1943 do Osvětimi.
Jejich prvorozená dcera Marie, narozená 24. července 1914, známá také jako Manka, byla aktivní členkou ochotnického divadelního souboru Vicena a také pravidelně chodila cvičit do Sokola. Ještě před začátkem 2. světové války se provdala za spisovatele Zdenka Pluhaře a odstěhovala do Brna. Jejich manželství však nemělo dlouhého trvání. Přesně rok před svými rodiči byla 5. prosince 1941 transportem poslána do Terezína. V květnu 1942 odjela z Terezína do polského Lublinu, kde ve vyhlazovacím tábore Majdanek nejspíš ještě téhož roku zemřela.
Mladší dcera Hana, narozená 29. ledna 1918, se v Praze učila v reklamním ateliéru grafika Viléma Rottera. Ani Hana neunikla pobytu v Terezíně, do transportu z Prahy nastoupila 11. září 1943. Sestru ani rodiče už zde nepotkala. Ti Terezín opustili o pouhých pět dnů dřív, když byli 6. září 1943 posláni do Osvětimi. Ztrátu sestry a rodičů nesla Hana velmi těžce. V Terezíne se dočkala konce války a osvobození. Po válce se provdala a s manželem se vrátila zpět do Ústí nad Orlicí. Společně usilovali o obnovu Freundovy firmy, ale po jejím znárodnění v roce 1949 emigrovali do Brazílie, kde Hana žila až do roku 1992.
Jména manželů Rudolfa a Marty Freundových a jejich dcery Marie jsou uvedena na pamětní desce Obětem druhé světové války na Památníku odboje v Ústí nad Orlicí a také na hrobu rodinných příbuzných na městském hřbitově. Marii rovněž připomíná i sokolská pamětní deska za oběti 2. světové války.
Umístění kamenů: uIice Mistra Jaroslava Kociana (u sochy sv. Floriána)
